|
| |
|
Osobnosti kraje Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17  19.05.2019 Rodák ze Slepotic se tu narodil 15. srpna 1876. Po absolutoriu ČVUT v Praze působil v letech 1904-20 ve Státní stavební službě ČSR. Zabýval se zvláště problematikou silničních, mostních a vodních staveb. Později se zaměřil na studium metod vědeckého řízení práce (Galbraith, Taylor). V závěru Velké války (1914-18) kolem sebe shromáždil tzv. Technickou Mafii, s níž připravoval plány na poválečnou rekonstrukci země. V říjnu 1918 se vznikem ČSR ji transformoval v Technicko-hospodářskou jednotu, jejímž se stal předsedou. Roku 1920 tato jednota stála u zrodu Masarykovy akademie práce (MAP). V únoru tohoto roku se S. Špaček stal tajemníkem ministerstva zahraničních věcí (MZV) a v srpnu t.r. odjel do Washingtonu jako technický atašé tamní čs. ambasády řízené Bedřichem Štěpánkem. Špaček se stal jeho nejbližším spolupracovníkem. Štěpánek ho charakterizoval roku 1919 v dopise Edvardu Benešovi jako člověku „opravdu moderních názorů a světových snah“ a uvažoval o něm jako o budoucím přednostovi technického oddělení MZV. Roku 1922 spolupracovali B. Štěpánek S. Špaček na projektu založení Světové inženýrské federace. Proti B. Štěpánkovi vznikal na washingtonské legaci odpor, jenž systematicky mapoval S. Špaček. Byl překvapen poměry vládnoucími na legaci (pití, sexuální orgie). S tím se přísný až pedantský S. Štěpánek těžko smiřoval, protože se bohužel týkaly i životního stylu chargé d affaires J. Masaryka, syna TGM! Navrhl snížení platů personálu ambasády, dobrovolně si je např. navrhli S. Špaček a A. Sum, pozdější tajemník J. Masaryka. E. Beneš nařídil v květnu 1921 důvěrné šetření poměrů na ambasádě v USA. Dozvěděl se mj., že B. Štěpánek je silně ovlivňován svou sestrou Annou a S. Špačkem vulgo „Rasputinem“, jenž chodí mezi lidi s neholeným obličejem a v nemožném úboru. Do Prahy pronikaly informace o společné ložnici sourozenců Štěpánkových. 22 osob odešlo z ambasády včetně řidiče, kuchařky a služky.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2019  19.05.2019 Rod Pernerů (pro objasnění souvislostí níže uváděných) je v běžně dostupné literatuře datován od poloviny 18. století. Nejstarší záznam běžně dostupný v literatuře je o Ondřejovi Pernerovi, hospodském v Litošicích. V roce 1769 (v době vlády Marie Terezie) se mu narodil syn František. Ten si ve věku 20 let vzal za manželku patnáctiletou Lidimilu Tichou z Valů u Přelouče. František Perner byl vyučený mlynář, později se odstěhoval do Lhotky u Přelouče. Měl syny Jana, Václava a Františka. První syn Jan, se narodil ještě v Litošicích 09. července 1792 (v období napoleonských válek), za manželku si vzal o rok starší Kateřinu Kazdovou, narozenou v Popkovicích u Jičína. Stal se mlynářem v Bratčicích. (Poznámka - původně panský mlýn s pilou je do dnešních dnů poměrně rozsáhlá a zachovalá stavba, náležela majetkově knížeti Janu Adamovi Auerspergovi. Knížecí rod vlastnil mimo jiné i např. zámek Slatiňany a Žleby). Z manželství Jana a Kateřiny Pernerových se v Bratčicích narodilo celkem devět dětí. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 1/2019  26.01.2019 Česká pošta připomněla výročí narození této významní osobnosti vydáním poštovní známky, obálky prvního dne vydání a příležitostného razítka 21.2.2018. Tento rodák z mlynářského rodu se narodil v Kletečné u Humpolce. Po středoškolských studiích v Pelhřimově a německém Brodě (dnes Havlíčkův) vystudoval medicínu v Praze, tehdy na lékařské fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity. Jako praktický lékař působil v Luži, kde poznal klimatické podmínky odpovídající jeho záměru. Tím bylo zřízení dětské protituberkulózní léčebny , kterou založil v roce 1919. Nejdříve byl jejím ředitelem. Za zmínku stojí, že děti z chudých rodin zde léčil zdarma. Dlouhá desetiletí plnila léčebna svoje úkoly a nutno připomenout, že tuberkulóza byla nemocí velice nebezpečnou a nelze ji podceňovat ani v současnosti. Dnes je v Luži léčebna s příkladnou rehabilitační péčí, která nese Hamzovo jméno. V letech první ČSR byl MUDr. Hamza univerzitním profesorem na Masarykově univerzitě v Brně, byl znám i jako spisovatel a významný lékař. Nyní k filatelii. Autorem známky je Petr Minka a rytcem pak Jaroslav Tvrdoň. Dne 7.3.2018 – tedy v den Hamzova narození – vydala léčebna spolu s městem sérii 8 známek včetně obálky prvního dne s náměty spojenými s významnými osobnostmi a místy shora popisovanými. Je tam např. botanik Dr. Václav Větcička podílející se na realizaci parku v léčebně nebo rodák z Luže Václav Koukal, který jako čs. stíhač bojoval za války v RAF v Anglii. Česká pošta vydává podobné známky pro zájemce. Pozorný zájemce nalezne v miniaturním písmu i to, že je tam uvedeno Česká pošta – vlastní známka. Poslední dobou to nejsou ojedinělé záležitosti. Závěrem nutno dodat, že je možné s potěšením konstatovat realizaci známek s náměty z východních Čech. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2018  26.01.2019 je asi nejvýznamnější postavou československého zahraničního odboje v době druhé světové války, pocházející z Chrudimska. Jeho vojenské osudy mezi roky 1939 a 1945 mohou evokovat postavu učitele Igora Hnízda z Svěrákova filmu Obecná škola. Zatímco ovšem Igor Hnízdo (respektive učitel Mejstřík, který byl předlohou) patrně popustil uzdu fantazii a jeho válečné zážitky jsou neprokázané, učitel Stanislav Uchytil byl skutečně Němci vězněn, bojoval ve Francii na západní frontě, působil v čs. jednotce ve Velké Británii. Na východní frontě v SSSR byl od r. 1944, zúčastnil se bojů v Karpatech, následně v Slovenském národním povstání a po jeho potlačení skutečně bojoval jako partyzán v Nízkých Tatrách. Plavil se Atlantským oceánem, Středozemním, Norským i Barentsovým mořem. Byl postupně pěšákem, tankistou, výsadkářem a nakonec po válce i generálem. Jeho rodný dům v Chrudimi je opatřen pamětní deskou, jedna z chrudimských ulic nese jeho jméno. Jeho osudy byly ve velmi stručné podobě uveřejněny v různých příležitostných publikacích. Zkusme si s využitím archivních zdrojů o Stanislavu Uchytilovi povědět podrobněji. Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo:  16.07.2018 Jméno Františka Zavřela (1894-1947) je dnes v dějinách české literatury jménem většinové zcela zapomenutým a takřka prokletým. Teprve nedávno vydaná monografie Eduarda Burgeta „Dramatik na pranýři“ (vyd. Academia Praha 2017 v edici Paměť) připomněla m.j. i jeho původ z Pardubického kraje. Literární historik Miroslav Bastl roku 2007 ve své studii v Chrudimském vlastivědném sborníku právem nazval F. Zavřela „kontroverzním a opomíjeným spisovatelem“. Byl to komunistický režim, jenž Zavřelovo jméno tabuizoval a uzavřel jeho dílo beze zbytku a bez pardonu mezi inedita a trezorová díla. František Zavřel, autor básnických sbírek, dramat i románů, byl již za první republiky ostrým kritikem levice, reprezentované m.j. i tzv. uměleckou avantgardou, i celkové zahraničně-politické orientace ČSR, jejímž tvůrcem byl Edvard Beneš. Za druhé republiky a za Protektorátu sklouzl F. Zavřel až do fašizujících poloh. Jeho obdiv k Nietzschemu, Napolonovi a Mussolinimu však nebyl přijatelný ani německému okupačnímu režimu. Zavřelovo obvinění z kolaborace (ani soudně po r. 1945 neprokázané) bylo spíše účelovým argumentem sloužícím ke zničení hlavního kritika E. Beneše a KSČ, směřující již tehdy k rudé totalitě.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018  16.07.2018 Světoznámý hudební skladatel, houslista a pedagog se narodil 8. prosince 1890 v Poličce jako 5. dítě ševce a pověžného Ferdinanda Martinů. Neduživý chlapec vyrůstal 11 let v „majáku“ věže chrámu sv. Jakuba, vysoké 35 m, kde v naturálním bytě jeho otec ševcoval, zvonil a hlásnou troubou oznamoval případné nebezpečí. Chlapec začal pro tělesnou slabost chodit do školy až v 7 letech, od 10 let se pokoušel skládat. Asi 6 let chodil „do houslí“ ke krejčímu J. Černovskému, od svých 15 let vystupoval jako sólista na místních večírcích. Zásluhou učitele Ad. Vaníčka se s finanční podporou svého rodného města 19. května 1906 dostal na pražskou konservatoř. Z ní však byl v červnu 1910 vyloučen „pro nenapravitelnou nedbalost“. Zůstal však v Praze, na Kampě dával hodiny na housle, navštěvoval Národní divadlo a koncerty České filharmonie a roku 1912 dokončil klavírní cyklus „Loutky.“ Mimořádnou silou na něj tehdy zapůsobila díla C.Debussyho (impresionismus). Roku 1914 se stal výpomocným druhým houslistou České filharmonie. Válku prožil v rodné Poličce jako učitel houslové hry, protože nebyl odveden. Napsal tu balet „Stín“.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018  16.07.2018 V únoru 2018 uplynulo 140 let od narození pěvkyně Emy Destinnové a v lednu 2019 to bude 170 let od narození její matky Jindřišky, rozené Šrutové.
Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, ( 26. února 1878 Praha – 28. ledna 1930 České Budějovice) byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost. Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku , kde zpívala například po boku Enrica Carusa.
Emilie Kittlová se narodila v Praze jako druhá nejstarší dcera z pěti dětí důlního podnikatele, majitele realit a kulturního mecenáše Emanuela Kittla a operní pěvkyně Jindřišky, rozené Šrutové (1859 - 1898)
Takto uvádí česká Wikipedie údaje k osobnosti E. Destinnové. Nás zajímá ovšem speciálně narození její matky Jindřišky. Wikipedie se o 10 let mýlí v datu a bohužel neuvádí místo narození. To je pro náš kraj ale právě zajímavé. Dotazem v archivu hlavního města Prahy můžeme totiž zjistit, že onoho 26. února se opravdu v Praze narodila dcera Jindřišce Kittlové, rozené Šrutové ...
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018  16.07.2018 Zdeněk Schmoranz se narodil 27. července 1896 v Chrudimi v rodině akademického malíře Josefa Schmoranze (1855-1938), učitele odborného kreslení na Průmyslové škole pro zpracování dřeva v Chrudimi, pozdějšího správce auersperských sbírek na zámku Žleby u Čáslavi jako poslední ze 4 synů stavitel F. Schmoranze st. (1814-1902). Zdeněk absolvoval gymnázium v rodné Chrudimi a pak studoval na pražské technice chemii. Právě jako chemik pracoval v letech 1918-1919 v cukrovarech Drahanovice a Libice. Pak se vrátil do Prahy, kde 1. října 1919 nastoupil do Národního divadla jako archivář a lektor, pravděpodobně po dohodě s ředitelem divadla svým strýcem Gustavem Schmoranzem (1896-1967). Zde však působil jen do 28. října 1922. Běhen svého působení se zde seznámil s členkou činohry Liběnou Odstrčilovou (1890-1962), kterou pojal za manželku. Z jejich sňatku (1920) se jim narodil syn Vladimír, budoucí chemik a fyzik.Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 2/2018  5.06.2018 Původním podnětem k pojednání o Antonínu Bennewitzovi byl článek ve Vlastivědných listech Pardubického kraje č. 2/2004 (str. 10-11), že ho přijatý dokument „Tvář kraje“ nepovažuje za slavného rodáka ani osobnost kraje.*)
Dětství a dospívání
Hned na úvod nerad přiznávám, že z jeho dětství jsem nenašel jakékoliv podrobnosti a musíme se spokojit s dohady.
Friedrich Bennwitz, komorník a naposled domovní správce (haushofmister) u hraběte Antonína Jiřího Kristiána Valdštejna z Vartemberka (1793-1848) měl za manželku Marii Equartovou, zámeckou správkyni (schlossverwalterin). Jejich syn též Friedrich si vzal Josefu Keppertovou, dceru hospodářského ředitele litomyšlského panství Jakuba Kepperta a Kateřiny Prosilové z Litomyšle, kde byli oddáni 12. ledna 1829.1) Někdy v té době byl povolán ke službě na panství jako polesný (revírník) panských lesů v Přívratu, bydlící tam v myslivně č. 1. Z manželství se jim narodili čtyři synové: Bedřich (Fridericus Wenceslaus, 29. 10. 1829), Julius (Julius Wenceslaus Josephus, 18. 9. 1831), Antonín (Antonin Josef Waclaw, 26. 3. 1833) a Teodor (Theodor Karel, 5. 11. 1836). Zde by se patřilo zmínit, že zatímco Antonín má zapsáno příjmení Benewic, jeho otec je Benewitz a děda Bennwitz (transkripce kolísá i v zápisu a rejstříku také podle toho, jestli zapisoval Čech nebo Němec), první přívratský kronikář se s jistotou pamatuje, že mezi prvními lesními zde „byl to p. Benovitz, otec hudebního skladatele Benovitze v Praze“2) (jak ještě uslyšíme); podle ustálených zvyklostí (vyjma citací) píši Bennewitz.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017  5.06.2018 Slovníky a internetové vyhledávače, podrobně sledující životní osudy a interpretující dílo Alfonse Muchy (24.7.1860 – 14.7.1939), nám mj. prozradí, že A. Mucha dlouhá léta trvale žil a působil mimo naši zemi – v Paříži a ve Spojených státech a do Čech se vrátil v roce 1910. Dozvíme se z nich také, že v Čechách je kromě rodných Ivančic s jeho jménem spjata Praha a Zbiroh, jehož ateliér a byt opustil po 18 letech v roce 1928. Méně často je v nich však uvedeno, že A. Mucha navštěvoval také Chrudim – město, odkud pocházela jeho manželka. V odborných publikacích, katalozích a v knihách vzpomínek (především Mistrova syna Jiřího) je Chrudim zmiňována také jen okrajově.
V následujících příspěvcích nalezne čtenář nejen málo známé informace o rodinných vazbách A. Muchy k Chrudimi, ale také o ojedinělé kolekci Muchových plakátů, kterou zakoupilo někdejší Průmyslové muzeum pro východní Čechy v Chrudimi většinou v roce 1898, a také o prezentacích této sbírky po roce 1978. Případní zájemci o další informace o chrudimských souvislostech Alfonse Muchy mohou navštívit v roce 2012 zpřístupněnou, expozici chrudimského Regionálního muzea „A. Mucha – plakáty“, kde si mohou zakoupit i katalog vydaný tímto muzeem.
Vyšlo ve Vlastivědných listech Pardubického kraje číslo: 4/2017 Strana: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 |
Vlastivědný časopis o zajímavostech, památkách, historii a osobnostech Pardubického kraje. Pokud máte zájem pravidelně dostávat časopis Vlastivědné listy Pardubického kraje, kontaktujte nás. Roční předpatné činí 200 Kč. Stáhněte si PŘIHLÁŠKU a odešlete na adresu Sdružení přátel Pardubického kraje, Klášterní 54, Pardubice 530 02.
|
